My a Connie
Jak to celé začalo
Vždycky jsme věděli, že jednou budeme chtít společného psa. Oba jsme dost aktivní, milujeme chodit, milujeme hory, lesy, pole, prostě přírodu. Na irského červenobílého setra jsme narazili úplnou náhodou, ale zamilovali jsme se do něj instantně.
U nás se jich chová vlastně docela málo, klasický červený je mnohem rozšířenější. Měli jsme ale kliku (nebo osud) a dostali jsme se k chovné stanici Drválovský revír, kde zrovna jeden chov plánovali. A tak se narodila Connie. Z jedenácti sourozenců, jediná s bílým okem, jediná, která k misce s jídlem neběžela jako šílenec, ale v klidu si počkala, až ta tlačenice odezní, a až pak se uráčila zvednout a jít se najíst. Byla prostě jiná. A nám se to hrozně líbilo.
První měsíce: tornádo v obýváku
Začátky byly krušnější. Když jsme si o plemeni a výchově štěňat něco nastudovali, mysleli jsme si, že víme, do čeho jdeme. Na to maličké chlupaté červenobílé tornádo bez jakékoli vnitřní brzdy, co nám vlítlo do života, jsme ale úplně připravení nebyli. Neuměla odpočívat a my tím pádem odpočívat nemohli. Nebyla zlobivá, všechno strašně rychle pochopila (povely jako sedni, lehni nebo pac chytla během minuty). Jenom prostě nedovedla regulovat tu svoji obří štěněcí živelnost a to nám dávalo dost zabrat.
Výchova? Oboustranná
Museli jsme se sladit. Poznat se. Přestat řešit, jaká by „měla být“, a začít vnímat, jaká opravdu je. A pracovat se sebou a s ní tak, aby nám spolu bylo dobře. Testovala naše hranice. Posouvala je. A uměla si nastavit svoje – dost jasně. My jsme se učili trpělivosti a důslednosti. A tomu, že respekt je obousměrný proces.
Dneska? Čistá radost
Dneska už bychom neměnili ani za nic. Connie je nejlepší pes pod sluncem. Je naše. A my její. Když ji zavoláme, peláší k nám celá vysmátá s otázkou, co nového spolu vymyslíme. A doma se pak rozvalí jak ten nejspokojenější pes na světě. Pořád umí být náročná – má svoji hlavu, ne všechno jí sedne. Ale ta láska, se kterou nás vítá, ta svoboda a radost, když volně běhá po poli, vystavuje bažanty, ta obří neutuchající zvědavost, se kterou zas a znova zkoumá každý metr té úplně stejné několikakilometrové trasy, kterou šla už tisíckrát – bez toho už si život představit nedovedeme.
Connie je možná jiná, než jsme čekali. Ale přesně taková, jakou jsme potřebovali – i když jsme to tehdy ještě nevěděli. A jestli tohle čte někdo, s kým tenhle typ vztahu rezonuje – tak možná právě čte o mámě svého budoucího nejlepšího psa pod sluncem.
